Japonská mytologie
16. května 2008 v 22:51
|
Japonská mytologie
Na počátku si poklidně plynul v tmách povlak bahna. I oddělilo se křehké od těžkého a vytvořilo se Nahoře a Dole. V Horní vrstvě pobývají rody božských duchů - kami, osiřelých a bez potomstva. Nečiní zhola nic, protože jejich činům by se ještě nedostalo podpory.
Ve Spodní vrstvě je všechno tekuté. Nikde se nedá spočinout. Až jednou napadne dva kami z onoho věku zamísit špičkou kopí v oceánu bahna. Jsou to bratr a sestra. Jsou to stvořitelé Japonska: Izanagi (Ten, jež zve) a Izanami (Ta, jež zve). Promísené moře zhoustlo a žmolek, odpadlý od jejich kopí vytvořil první ostrůvek ve Vnitřním moři. Bratr se sestrou na něj usedli, pohlédli na sebe a Izanami svého bratra svedla. Ve "vznešeném svazku spojili své vznešené části" a počali třemi nenarozenými, neboť se nesluší, aby žena takto nadbíhala. Započali spořádaně znovu a byl s nimi konipas, který jim ocáskem jemně značil rytmus, a nato sestra-manželka porodila osm japonských ostrovů.
Když bohyně zplodila četné božské potomstvo, přivedla na svět kami ohně, který ji při porodu popálil, až z toho měla smrt. Její manžel-bratr ji v pláči odešel hledat do příbytku stínů. Izanami mu slíbí, že ho bude následovat, ale Izanagi se nesmí otočit. Není však trpělivý a podívá se na ni: je to nečistá mršina, jejíž každý úd hostí zlého ducha. Izanami zuří, že byla zastižena v takovém stavu, a vyšle po stopách svého bratra-manžela všechny harpyje, co jich podsvětní říše čítá. On jim uniká, hází jim broskve, a tím je rozpráší - proto broskve nosí štěstí - a nakonec vysílen svalí balvan před vchod do Pekel. Za balvanem k němu zazní hlas jeho sestry:
"Můj krásný starší bratře, každého dne zardousím tisíc těch, co se z tebe zrodí."
"Je-li tomu tak, sestro, každého dne jich zplodím tisíc pět set."
"Můj krásný starší bratře, každého dne zardousím tisíc těch, co se z tebe zrodí."
"Je-li tomu tak, sestro, každého dne jich zplodím tisíc pět set."
Poté neztrácel čas a šel se očistit od pekelných splašků do potoka. Každá část oblečení, kterou svlékl, se stala kami a jeho očišťování zplodilo další. Z jeho nosu vyšel Susano-ó, z pravého oka bohyně Měsíce, z levého pak Amaterasu-ó-mi-kami, bohyně světla, zakladatelka císařského rodu a nejuctívanější postava obrovského pantheonu šintó.
Tehdy poprvé vysvitlo slunce nad Japonskem, kde velké životní zákony (rodíme se, umíráme, přesto však narůstáme) byly seznány.
Nebeští kami pověřili vznětlivého Susano-ó vládou nad Zemí, na níž se k všeobecnému údivu choval spíše jako větroplach, bandita, loupežník. Zničil hráze kami pěstitelů rýže, nechal své koně popásat na rýžovištích, poplenil pole a dokonce způsobil záplavu, při níž bylo zahubeno všechno, co nebylo navěky připoutáno. Nestačilo mu, že je mu souzen pobyt v Dolní části, poskvrnil svými výměšky palác sestřin, pohodil v něm mršinu zardoušeného hříběte, zanesl zmatek a všemožně se zošklivil. Snahou všech těch výstřelků, jimiž by se daly popsat stránky, bylo snad upozornit na vlastní pozemské království, jehož si Nebesa nevšímají. Bylo tedy třeba způsobit rozvrat, bylo nutné rouhání. Četné chrámy, v nichž je stále uctíván, svědčí o tom, že je mu odpuštěno. Spíše než projev ducha bezvýhradně škodlivého je výrazem základních zemitých pudů, hřímajícím obhájcem dosud nedotčené přírody, kde jsou "samy skály, stromy a tráva nepatřičné", světa-dítěte, který potřebuje všechny nebeské síly k nalezení rovnováhy a tvaru. Jenže zachází daleko a Amaterasu, uražena jeho provokacemi, se uchýlí do jeskyně, Stvoření ponoří do tmy a nebeské kami v údiv.
Dojde ke srocení před jeskyní. Nekonečné rozvahy, jak se zachovat, aby bohyně vyšla. Vyprávění o těch poradách je bezděčně komické, je v něm patrný - předjatý - strach Japonců před nepředvídaným a nutným rozhodnutím. Kami jsou kmány dosud mladého světa. Jsou-li stále pohotově v opojení představovat ten hvězdné nebe, onen horu, další hrom, pak jasně cítíme, že nespekulují a že jim strategie nesedí. Obracejí se tedy ke kami pomyšlení, aby se ujalo vytvoření plánu: navrhne takový, který se přes všechny schopnosti, jež jsou mu přičítány, jeví jako nelibě zmatený. Dojít ke smíru všech, šetřit podezřením, přemoci váhavost. Nakonec nebeští kami stvořili na radu odborníka zrcadlo, začali věštit z jeleních kostí, zdobili stromy výkupnými dary. Způsobili, že všichni ptáci zpívali naráz, aby znectěná zvěděla, že vyšlo druhé Slunce, a aby podnítili její žárlivost. Všechny lsti však neuspěly a jeskyně zůstala sveřepě uzavřena.
V posledním dějství provádí bohyně smíchu posvátný tanec před shromážděnými kami. Brzy je unesena rytmem a třese se jako bakchantka, všemožně se předvádí a obrovský výbuch smíchu diváků vyláká zvědavou Amaterasu z úkrytu. Její bratr byl poslán kát se zpět na Zemi a Stvoření pokračuje ve znovunastoleném světle.
Všude rašení. Ve světě kami se všechno rodí ze všeho, nic není nízké. Vše, co patří božstvu, dech, krev, slina, výkaly může zplodit další, jež poznenáhlu založí hmotný svět a očistí jej od jeho výmětků. Jsou jich myriády, ať nebeských tak pozemských. Proslulé či skromné. Mocné či podřadné, jejichž jméno nese sopka či keř... Některé pevně zakotvené v mytologii, jiné, jež poskytly drobnou službu, se rozplynou jako dým. To stačí k oživení užitečných nebo jedlých věcí (kami kartáče, měchuřiny, škeble či rýže), posvěcení každé přírodní síly, prolnutí každou pídí, každým pařezem, každou bystřinou japonské půdy a božského patrona dá všemu podnikání, všemu budoucímu lidskému pokolení a odvrátí škodlivé síly, které se řinou z dosud vroucí hmoty, "bzučící jako mouchy v měsíci máji".
Aby bohyně Amaterasu zjednala pořádek, vyslala svého vnuka Ninigiho, vyzbrojeného mečem, klenotem a kouzelným zrcadlem, aby věci pozemské vzal do svých rukou. Když mladý princ dospěl na ostrov Kjúšú, setkal se s horským duchem, který mu nabídl svoji pomoc a ruku své nejstarší dcery: odpudivý zimní duch to byl, ale mohl dojednat nesmrtelnost. Princ nedbal příležitosti, vyvolil si nejmladší dceru pro její krásu a tím získal právo zemřít. Tak se Nebe spojilo se Zemí a proto také japonští vladaři přes svůj slavný původ umírají jako všichni jejich poddaní.
Aithra
16. května 2008 v 22:50 | www.wikipedie.cz
|
Titáni
Aithra - (latinsky Aethra) je řecké jméno, která znamená "jasná", "světlá.
V řecké mytologii se objevují dvě nositelky tohoto jména:
- Aithra - Titánka
dcera Titána Ókeana a jeho manželky a sestry Téthye. Stala se manželkou obra Atlanta a matkou Hyád.
- Aithra - matka Théseova
Jejím otcem byl troizénský král Pittheus. Aithra se provdala za athénského krále Aigea. Otcem jejího syna Thésea však podle dávné věštby byl bůh moří Poseidón. Théseus zůstal se svou matkou v Troizéně až do svých šestnácti let, kdy se vrátil do Athén a brzy nato odplul na Krétu, kde zabil Mínotaura.
Astraios
16. května 2008 v 22:43 | www.wikipedie.cz
|
Titáni
Astraios - (latinsky Astraeus) v řecké mytologii byl synem Titána Kría a jeho manželky Eurybie, dcery boha mořských hlubin Ponta.
Astraios byl otcem hvězd a větrů. S manželkou Éós, bohyní větrů, měli tyto potomky:
- Euros (zvaný též Argestés)- bůh východního nebo jihovýchodního větru
- Zefyros - bůh mírného západního větru
- Boreás - bůh severního větru
- Notos - bůh jižního větru
Astraiovými sourozenci byli bratři:
- Pallás, manžel bohyně Stygy
- Persés - Titán, jeho ženou byla Asteria, dcera Titána Koia.
Řecká mytologie
16. května 2008 v 22:40
|
Řecká mytologie
Řecká mytologie sestává z vyprávění o řeckých bozích, polobozích a bájných hrdinech, která se nejprve předávala ústní básnickou tradicí a tvoří součást starořeckého polyteistického náboženství. Řecký mytologický systém byl později v upravené podobě přejat římskou mytologií. Při studiu řecké i římské mytologie je třeba brát v úvahu jednak to, že řada bájí existuje v různých variantách, jednak to, že řečtí a římští bohové sice často tvoří vzájemné protějšky, nejsou však vždy úplně totožní.
V různých příbězích a hymnech mají řečtí bohové podobu člověka; několik výjimek (např. Sfinx) je blízkovýchodního či anatolského původu. Řečtí bohové se dle těchto vyprávění mohli narodit, avšak nestárli, byli téměř nezranitelní, mohli se stávat neviditelnými, přemísťovat se velmi rychle na dlouhé vzdálenosti či mluvit prostřednictvím lidí, ať už s jejich vědomím či bez něho. Každý z bohů měl svůj vlastní způsob zjevování se, rodokmen, zájmy, osobnost a oblast činnosti - tyto údaje se však místně lišily. V poezii jsou s jednotlivými božstvy spjatá ustálená epiteta (běloloktá Afrodité apod.).
Bohové jsou zpodobeni jako velká několikagenerační rodina, jejíž nejstarší členové stvořili svět, avšak byli přemoženi mladšími členy rodiny. Dvanáct olympských bohů popisuje řecká poezie jako ty, kteří se v hrdinském věku zjevili osobně Řekům. Bohové naučili Řeky mnoha užitečným řemeslům, naučili je způsobům bohopocty, odměňovali jejich ctnosti, trestali neřesti, konali zázraky a plodili prostřednictvím lidí děti.